"Rok 1938 lze nepochybně označit za nejtragičtější, ale také nejdynamičtější období Československých dějin. Na jedné straně naděje, odvaha a nadšení se bránit, na té druhé nesmírné zklamání, hořkost a pocit zrady. Ačkoliv o okolnostech Mnichovské dohody, mobilizace a demobilizace, potažmo pohraničního opevnění, toho bylo napsáno již mnoho, ne tolik se hovoří a ví o období druhé republiky (1. října 1938-14. března 1939). V té době se Československá "okleštěná" republika vzdala parlamentní demokracie a na základě vnějších, ale i vnitřních příčin, si zvolila cestu zapření první republiky," komentuje tehdejší situaci ředitel východočeské pobočky Paměti národa Tomáš Heller.

"Proto je nejen pro badatele, ale i pro zájemce o novodobou československou historii nesmírně poučné ponořit se do příběhů lidí, kteří se museli po Mnichovu vyrovnávat s národní katastrofou," myslí si Heller, podle nějž je také zajímavé sledovat problémy, které byla nucena druhorepubliková vláda řešit. "Migrace, sociální traumata, vzestup nacionalistických a xenofobních sil, ale také závist, hledání obětních beránků a politika národního sobectví ukázaly odvrácenou tvář československého demokratismu. Druhá republika vypovídá o stavu dnešní společnosti mnohem více, než jsme ochotni si přiznat," dodává.

Milena Kallistová
Jednou z pamětnic roku 1938, jejíž vzpomínky natočil před šesti lety dokumentarista Martin Reichl pro Příběhy 20. století, je Milena Kallistová, roz. Coufalová. Polické rodačce bylo třináct let, když se jejich rodina musela v roce 1938 přestěhovat z pohraničí do vnitrozemí. Tatínek pamětnice Josef Coufal, bývalý legionář z první světové války, totiž pracoval nejdříve v Polici nad Metují a později v Novém Městě nad Metují jako četník a v roce 1938 byl kvůli obsazování četnických stanic v pohraničí přeložen do Dolní Čermné na Orlickoústecku, přímo na hranici mezi českým vnitrozemím a německy mluvícími Sudety. Maminka, jak pamětnice vzpomínala, stěhování špatně nesla. "Mamince se hrozně stýskalo a nemohla se přestěhovat. Prostě: Narodila jsem se v Polici a v Polici umřu. Takže pak jsme museli dům v Polici prodat, protože to bylo beznadějné, že se vrátíme."

V květnu 1938 musel otec Mileny Kallistové narukovat do armády a byl služebně umístěn do předvoje opevnění Adam na kótě "Kašparova chata". Po podepsání Mnichovské dohody a postoupení pohraničí Německu se rodina Coufalových musela z Dolní Čermné odstěhovat. "Prezident Beneš mluvil, my jsme všichni brečeli, maminka obzvlášť, a řekla: ,Nedá se nic dělat, budeme se muset sbalit." Pro nás to byla nepochopitelná věc, tam byla česká škola, české děti, jenom z těch Jakubovic byly děti z česko-německých rodin," popsala tehdejší situaci Kallistová.

Otec pamětnice Josef Coufal musel ze všeho nejdřív předat Němcům četnickou stanici a následně dostala rodina čas do půlnoci, aby se mohla vystěhovat z domu. Jak pamětnice vzpomínala, rodina začala nakládat majetek na objednaný nákladní vůz až po půl desáté, kdy se tatínek teprve vrátil z četnické stanice domů. Stěhování probíhalo za "asistence" německých spoluobčanů, kteří na ně házeli kameny. "Naložili tohle piano, to se tak nadřeli, tím ztratili tak hodinu, naložili pomerančovník, naložili stůl a židle a já nevím, co [ještě], nějaké blbosti a odjeli jsme. Protože už se to nedalo. Přišli haranti, kluci, se kterými jsem chodila do školy, v ruce kamení a házeli ho po nás. On [řidič] říkal: ,Mně snad roztřískají okénko u kabiny..." Tenkrát to byla cennost, tak říkal: ,...já už jedu. Dělejte si, co chcete. Jestli chcete, pojeďte, já už jedu," " vyprávěla pamětnice s tím, že odjeli do Kyšperku, nynějšího Letohradu, kde poté bydleli v sokolovně u školy.

"To bylo první setkání s údělem uprchlíka, protože jsme neměli nic než [oblečení] na sobě. V uzlu bylo něco smotaného, to se sebral ubrus a do něho se to naházelo. Čekali jsme, co bude dál. (...) Tam byla taková stará babička a říkala: ,Jestlipak děvče víš, co je cennější? Jestli vlast, nebo máma?" Já jsem říkala: ,Maminka." Mně bylo tenkrát třináct. Ona říkala: ,Ne, ne, mámu ti může táta přinést ještě jednu, ale vlast máš jedinou,"" dodala. V letech války pracovala Milena Kallistová jako nuceně nasazená na železnici v Kyšperku, který byl tehdy důležitým železničním uzlem, kde mimo jiné zažila i transporty vojáků na východní frontu a zpět a také transporty Židů do Osvětimi.

Celý životní příběh Mileny Kallistové společně s fotografiemi a další příběhy pamětníků najdete v archivu Paměti národa na www.pametnaroda.cz.